Znenadání se jemná mlhovina napravo od Bílého oblaku rozestoupila a pojednou se zde těsně vedle lodi vynořil – ano, opravdu! Byl to Albriasiasův Bělouš, a mladý muž seděl na něm. Radostně zdravil posádku korábu. Tím, jak se mlhovina mraku rozestoupila, pronikl spolu s tím k lodi proud paprsků právě vycházejícího slunce. Vše tedy bylo pojednou zalité zlatavým sluncem. Snad to měla být symbolika, snad to byla skutečnost, ale přítomnost Albriasiasova jako by měla být příslibem toužebně očekávané změny.

Gabriel i kapitán Edwards vyskočili na nohy. Během okamžiku přiblížil se Albriasias těsně k pravému boku Bílého oblaku. Gabriel se zprvu domníval, že mladý muž dostihl jejich koráb jen proto, aby se s nimi ještě dodatečně pozdravil a rozloučil. Pak ale pochopil, že Albriasias snaží se upozornit na něco, co držel ve své levé ruce.

Bylo to jakési psaní, složené do úplně malého lístečku. Bíle svítící kousek v jeho ruce zdál se být příliš cenným, aby Albriasias pomýšlel na to jinak, než že s úplnou jistotou doručí jej do ruky někomu z korábu.

Gabriel i kapitán Edwards to pochopili současně, v jednom okamžiku.

Ještě než to tedy Gabriel vyslovil, již držel kapitán Edwards v rukou jeden ze silných provazů, které se různě nacházely na celé palubě korábu.

Už si jej také omotával okolo svého širokého pasu a volal na Gabriela:

„Mladý hrdino, jestli s tím souhlasíte, budu vás jistit. Omotejte si okolo svého pasu lano, já se zapřu o hlavní stěžeň, a vy se pak budete moci vyklonit přes bok lodi tak, aby vám milý Albriasias mohl podat ten malý kousíček toho zřejmě důležitého papírku se vzkazem.“

Současně s těmito slovy, zcela neočekávaně mrštně, přemístil svoji osobu ke stěžni Bílého oblaku a Gabrielovi hodil druhý konec lana, které měl několikráte obvázáno dokola okolo sebe.

Gabriel uchopil provaz a způsobem, jenž měl naučený ještě z dob svého dětství, omotal si jej okolo pasu.

„Můžeme?“ zvolal kapitán Edwards směrem k Albriasiasovi, jenž mezitím již pochopil jejich snažení a cosi připravoval, sedě vykloněný do strany v sedle svého Bělouše. Nyní se opět narovnal a na potvrzení, že je připraven, dal znamení rukou a přikývl. Jeho Bělouš se těsně dotýkal konstrukcí křídel boku korábu a několikráte dokonce křídlo lehce udeřilo do boku lodi. Gabriel vyskočil na pravou bočnici Bílého oblaku a otočil se na kapitána Edwardse.

Ten zvolal: „Dokážete to?“

Gabriel souhlasně odpověděl.

Už jen docela pro sebe poznamenal si kapitán Edwards: „I co se ptám, když jste přejel Most žáků na koni, pak tohle bude proti tomu dětská hra.“

Gabriel se znovu otočil, protože těmto polohlasným slovům nerozuměl, ale kapitán Edwards namísto vysvětlení jen mávl rukou v gestu, které naznačovalo, aby již nečekal.

Gabriel se s plnou důvěrou v pevnost lana a zejména s důvěrou v jištění kapitánem Edwardsem vyklonil daleko přes bok Bílého oblaku.

Ucítil pod sebou hloubku, jež dělila koráb od země. Vnímal, že kdyby jen na okamžik připustil k sobě pocit nejistoty či strachu, že by se velmi snadno cokoliv přihodilo. Odsunul proto tyto myšlenky od sebe a veškeré své soustředění namířil na to, aby se mu podařilo s jistotou zachytit psaní.

Albriasiasovi se mezitím podařilo připevnit k provázku za očko svůj nůž, který nosil při sobě, aby Gabriel mohl vůbec ve vzduchu provázek zachytit.

Na pokyn Gabriela zkusil první hod.

Gabriel jej však nezachytil, neboť se ukázalo, že rychlost korábu i Albriasiasova Bělouše je větší, než oba očekávali.

Nůž i s provázkem opsal oblouk a velmi rychle se ztratil mezi oběma vzduchoplavnými tělesy.

Gabriel v duchu poprosil oba vzdušné sylfy, aby jim pomohli. Albriasias přitáhl k sobě konec provázku se zavěšeným nožem a znovu dal znamení, že jej hází.

Tentokráte nůž opsal nádherný oblouk a jako by to bylo mnohokráte secvičené, přesně padl do nastavené Gabrielovy ruky. Bylo v tom cítit zřetelnou pomoc bytostných služebníků. Gabrielovi jen blesklo hlavou, proč jej prosba o pomoc sylfů nenapadla hned. Uvědomil si, že v tomto směru chybí mu ještě jakási samozřejmost takto uvažovat a přemýšlet.

Také se mu v souvislosti s tím vybavila slova jeho dědečka, jenž říkával, že po určitý čas na Zemi lidé více žili a pracovali s bytostnými služebníky. Bylo to ale již téměř tisíc let nazpět.

Albriasias se ujistil, že Gabriel drží pevně konec provázku a vzápětí učinil něco jiného, než Gabriel očekával.

Namísto toho, jak si to představoval Gabriel, psaní, k němuž připevnil očko z malého zbytku provázku, přeposlal po provázku tím, že se jeho Bělouš oproti Bílému oblaku vznesl více do výšky. Psaní sklouzlo dolů ke Gabrielovi a tento jej zachytil. Obratně stáhl očko ze spojovacího provázku a znamením ruky dal na vědomí Albriasiasovi, že pouští provázek s jeho nožem volně do prostoru. Albriasias přikývl na souhlas.

Vše proběhlo v pořádku a za chvíli již ukazoval Albriasias Gabrielovi, že drží zpět v ruce svůj nůž.

Gabriel seskočil zpět z boku na palubu lodi a otočil se směrem ke kapitánu Edwardsovi.

„Mám to,“ zvolal radostně a zvedl ruku s psaním nad hlavu.