Ve svitu paprsků zapadajícího slunce zahlédl, jak loď pronásledovatelů vypustila k nebi plachtu nového záložního draka.

Kapitán Edwards přijal tuto zprávu snad i téměř s radostí. K nepochopení Gabriela řekl vesele: „Ano, něco takového jsem očekával.“ Potom se začal usmívat ještě více a dodal radostně: „Láry fáry, zdá se, že nakonec tu jejich loď opravdu dostaneme k zemi.“

Jak se vše ukazovalo podle pohybu mraků za nimi, obrovitá loď s novou plachtou draka je opět rychle doháněla.

Kapitán Edwards k tomu poznamenal: „Řekl bych, že jsme je tím naším kouskem trochu vydráždili.“ Pak se prohrábl rukou ve svých ježatých vlasech. „Pokud by tomu tak bylo, mohli by udělat chybu. Když jsou totiž lidé vydráždění, zneklidní se jim smysly a snadno něco přehlédnou, snadno pak udělají chybu. Myslím, že kapitán té lodi o těchto věcech ještě tolik neví.“

Mezitím, co se Bílý oblak přibližoval stále více k zemi, slunce již zcela zapadalo za obzor. Nad krajinou se začal snášet soumrak. Veliká oblaka, honící se po nebi, jako by ještě urychlovala stmívání nad krajinou, nad níž letěli. Nad severním obzorem, ke kterému nyní rychle směřovali, táhlo se široké pásmo tmavých oblaků, které co chvíli rozsvěcovaly výboje blesků. V dáli nad horizontem, kam směřovali sylfové, táhnoucí Bílý oblak, formovala se silná bouře.

Kapitán Edwards dal příkaz sylfům, aby se snesli s Bílým oblakem ještě níže k zemi. Nyní letěli tak nízko, že bylo vidět malé jednotlivosti. Vše ale stále více s neúprosným postupováním zahalovala tma, takže po chvíli nebylo pod nimi opět vidět nic víc než tmavé pásy lesů a světlejší plochy luk a polí.

Tu a tam objevovala se první světla v místech, kde se pod nimi nacházely obydlené části krajiny.

Gabriel byl tímto pohledem na zemi shora opět zcela uchvácen. Tolik nádherného dalo se takto shora pozorovat!

Nebylo však mnoho prostoru k hlubšímu rozjímání nad moudrostí, která tomu všemu dala formu a tvar, neboť kapitán Edwards ohlásil pokračování jejich vzdušného souboje.

„Láry fáry, a máme je tady,“ zvolal a v napětí opět v jakémsi pro Gabriela neznámém jazyce vydal pokyn směrem k sylfům, kteří se s lehkostí svých sil opírali do plachty jejich narychlo zbudovaného vzdušného draka.

Loď pronásledovatelů sledovala je již opět jen v těsném závěsu. Bylo možné vidět, jak její posádka snažila se usilovně navinout zpět zčásti odtrženou plachtu původního draka, kterého kapitán Edwards odřízl nečekaným manévrem Bílého oblaku. V rychlosti, kterou se obě lodě pohybovaly, bylo vidět, že přes všechny snahy nedaří se torzo draka navinout.

Kapitán Edwards to vše sledoval s úsměvem zkušeného lodivoda. „Aby jej mohli navinout zpátky, museli by zastavit anebo alespoň hodně zpomalit,“ komentoval snažení posádky pronásledovatelů. „Jak se zdá, na to ale jejich kapitán ani trochu nepomýšlí. Láry fáry, on ví dobře, že nemají už mnoho času na to, aby nás zastavili,“ dodal opět se svojí známou dětskou veselostí. „Teď jim předvedeme, co ještě nikdy ti vzduchoplavčíci neviděli,“ zvolal v nadšení, z něhož bylo možné vnímat, že se již velmi těší na toto dobrodružství.

Na to vykřikl povel a Bílý oblak se opět prudce snesl k zemi.

Gabriel vyskočil na nohy. Bílý oblak se snesl dolů k zemi tak blízko, že pojednou letěli úplně těsně nad jakousi lesní cestou.

Chvílemi to působilo tak, že Bílý oblak je jakýmsi zvláštním kočárem, jenž nemá kola a který je tažený namísto koňmi jakousi zvláštní, vzdouvající se plachtou.

Loď pronásledovatelů se snesla také k zemi tak blízko, co jí jen její rozměry dovolovaly. Nyní Bílý oblak udělal prudký manévr a spřežení sylfů zatočilo a vlétlo v plné rychlosti do prastarého dubového lesa.

To samozřejmě obrovitá loď nemohla učinit. Sledujíc je, letěla tedy jen úplně těsně nad korunami mohutných stromů.

Bílý oblak kličkoval s obratností mezi mohutnými kmeny stromů. Několikráte Gabrielovi přišlo, že o dno jejich korábu zašustily jemné vrcholky trav. Možná to byl dokonce i mech, který zde občas pokrýval plochu v celých polštářích.

„Láry fáry, kdo chce, může si natrhat borůvky a maliny na večeři,“ volal smějící se kapitán Edwards a jeho oči zářily nadšením. Tu se za nimi ozval ohromný praskot.

Všichni tři se otočili. To, co spatřili, bylo ohromující.

Loď pronásledovatelů při své snaze přiblížit se co nejníže k zemi, aby její posádka neztratila pod korunami stromů hbitě se prosmýkající Bílý oblak, začala vláčet přes koruny stromů trosky plachty odříznutého draka. Po chvíli takového pohybu zachytlo se zřejmě některé z lan draka o koruny stromů a začalo vytrhávat celé jejich části do vzduchu.

„Tomu zřejmě napomohly nějaké neviditelné ruce, které nás ochraňují,“ řekl kapitán Edwards, když pozoroval se svými druhy, jak v oblacích listí a prachu míhají se vzduchem obrovské části korun stromů.

A tu náhle došlo k něčemu, co ú plně původně kapitán Edwards předpokládal. Vlekoucí se plachta a lana draka zamotaly se pravděpodobně okolo kmene nějakého mohutného dubu, z nichž se zde skládal celý les. Mohutný strom se nadzdvihl z kořenů, jak jej síla letící lodi nenadále zachytila v jeho několikasetleté majestátnosti.

Ozval se ohlušující praskot, vzduchem vylétla celá oblaka dubových listů a silné lano, vězící okolo kmene statného dubu, se napjalo jako gigantická tětiva. Loď se ve své rychlosti nyní začala stále více naklánět přídí dolů a jen během několika chvil se zřítila nakonec celá mezi rozložité koruny stromů.